• andrea

Vzpomínky na Mexiko, díl 1.

Díky všem rozhodnutím, které jsem popsala v předešlém článku, se mi naskytla příležitost odletět na měsíc do Mexika. Tentokrát bych si chtěla na tuto skvělou a dalekou cestu zavzpomínat. Sice se jedná o vzpomínky rok a půl staré, ale neznamená to, že jsou o tento čas ochuzenější. 


V květnu minulého roku začalo, jak to tak normálně na vysoké škole bývá, zkouškové. Jelikož mě škola už nějakou dobu nenaplňovala, neměla jsem absolutně žádnou motivaci a chuť do učení. Abych úplně nelenila, začala jsem aspoň chodit na brigádu. Věděla jsem totiž, že je tu pro mě jistá možnost podívat se do Mexika. Kdybych čas věnovala učení, nevydělala bych žádné peníze, a tudíž by nebyla ani maličká šance navštívit tak vzdálenou zemi…


Možná bych nejdřív měla vysvětlit, jak se taková velká příležitost naskytla. Není to totiž nabídka, kterou dostáváte každý den. Můj dobrý kamarád mě na konci dubna pozval k sobě domu na party, slavil narozeniny. Já jsem si nebyla jistá, jestli dorazit. Jedna část mi říkala, ať určitě zajdu a druhá neustále vykřikovala: „Vždyť tam nikoho neznáš!“, „Vždyť tam budeš zase jediná holka a nebude tě to tam bavit!“…… Nakonec naštěstí vyhrála má první polovina a jsem jí za to do dneška vděčná a myslím, že vždycky budu! Večer byl nakonec moc fajn, ale hlavně během něj padla pro mě neuvěřitelně zásadní otázka. S kamarádem jsme si mimo jiné povídali o cestování. Tak nějak jsem se zmínila o tom, že bych se moc ráda zase někam podívala. A na to z něj vypadlo: „Nechceš jet se mnou do Mexika? Poletím tam nejspíš za ségrou a nechci sám.“ Jet tak mezi řečí. Já zůstala koukat a jiná odpověď než:„No to víš, že chci!!!“ pro mě v tu chvíli neexistovala! Tímto náš rozhovor o cestování (pro tento večer) skončil a večírek pokračoval dál. Měla jsem pocit, že to byla jen taková otázka z opilosti, kterou mi kamarád položil, protože další dny o Mexiku nepřišla vůbec řeč. Ale to by se nesměl zeptat mě, já jsem se této otázky chytla. A naléhala jsem a naléhala… Zároveň jsem musela přemýšlet, jak to asi udělat. Přeci jen jsem byla studentka před zkouškovým obdobím a neměla jsem našetřeno dost peněz.. Rozhodně ne tolik, abych odletěla na měsíc do Mexika! Dělala jsem tedy, co jsem mohla a snažila se skloubit školu s brigádou. Kvůli neúspěchům při zkouškách nakonec ale vyhrála brigáda a dala jsem jí absolutní přednost. Přeci jen ta vidina Mexika…

Po dlouhý čas nebylo nic jisté. Až do poslední chvíle jsem (kvůli spoustě komplikacím) netušila, zda se cesta vůbec uskuteční. Od doby, kdy zazněla otázka na večírku do doby koupi letenek (které jsme mimochodem zaplatili teprve asi 10 dní před odletem) uplynul tak měsíc a půl. Jediné co mi zbývalo bylo pracovat a pracovat a doufat a doufat.. A taky přát si. Přání se vyplnilo a já se mohla začít těšit!


Musím říct, že dny před odletem byly skvělé (šíleně jsem se těšila), ale zároveň náročné (kvůli spoustě zařizování před cestou, práci..) a zažívala jsem dost zvláštní pocity (ještě nikdy jsem nebyla pryč tak daleko a na tak dlouho). Začala jsem tomu všemu věřit, až když jsme seděli v letadle. Ten pocit po vzlétnutí byl nepopsatelný! A ještě nepopsatelnější pocit jsem zažívala ve chvíli, kdy jsem seděla v autě v rozpáleném MEXIKU a jela od letiště v Cancúnu směrem do městečka Tulum.


Tulum se nachází ve státě Quitana Roo na jihovýchodě Mexika, asi 130 km od většího města Cancún, kde jsme přistávali. Má skoro 20 tisíc obyvatel. Jedná se sice o turistické město, ale mohla jsem v něm vidět hlavně život místních obyvatel, za což jsem moc ráda. Leží nedaleko od dokonalé karibské pláže a všude kolem jsou cenotes (zatopené jeskyně), ve kterých se dá koupat a každá má své vlastní kouzlo.


Jelikož jsme bydleli u kamaráda ségry, která v Tulumu tou dobou žila, dokázala nás perfektně seznámit s městem a hlavně s Mexikem celkově - vyprávěním příběhů, které sama zažila na cestách, seznamováním s tradicemi, jídlem, mentalitou lidí, životem tam... V rámci možností nás vzala na několik výletů po (i vzdálenějším) okolí, takže jsem měla možnost poznat vše ještě lépe! Děkuju jí za to všechno! 


První, co jsem si v Mexiku zamilovala, bylo to teplo. Sice to může znít divně, protože teplo (nebo spíš šílený vedro k chcípnutí) je tam vážně obrovské, ale já jsem si ho užívala. Patří to k Mexiku! Celkově jsem člověk, který se na dovolené u moře ve vedru vždycky cítí dobře a zdravě. Tady už sice občas i na mě bylo horko přehnané, ale ani náhodou mě nenapadlo si na něj stěžovat, naopak!





Moje první mexické mojito na pláži, kterou jsme samozřejmě navštívili hned druhý den po příletu.




Pláží je v Tulumu (a jeho okolí) velké množství. My jsme navštěvovali hlavně ty, kde bylo méně lidí. Stačilo zajít na privátní pláž, dát si na baru nějaký ten drink a hned jsme měli k dispozici lehátka pod slaměným slunečníkem. Tím nejen že vznikla nefalšovaná karibská atmosféra, ale také bylo skvělé mít pláž skoro jen pro sebe. No, co víc si přát!

V moři jsme se za ten měsíc zas až tak často nekoupali. Bylo to z toho důvodu, že cesta k němu trvala od našeho baráku asi 15 minut autem a to jsme neměli k dispozici každý den. O to víc jsme si ale den na pláži užívali.





Kromě tepla a moře jsem si zamilovala mexické jídlo, které jsme každý den objevovali a testovali. Na naše poměry jsou v Mexiku vážně nízké ceny, proto jsme si jen málokdy vařili doma.




Báječné byly snídaně! Pár metrů od baráku jsme měli bistro, kde si každé ráno přivstali a připravili snad 10 druhů tacos, takže bylo z čeho vybírat a pokaždé jsme měli možnost dát jinou kombinaci. Jako v každém jiném bistru nebo restauraci byla na výběr spousta různých sals (pálivých i nepálivých), kterých si každý mohl dát na talíř kolik chtěl (takže já nešetřila, mňam!). K tomu nesměl chybět mexický salát Pico de Gallo. No a aby té dokonalosti nebylo málo, dávala jsem si k výbornému jídlu ještě čerstvý džus z nějakého exotického ovoce. Takové snídaně mi chybí! (Ale to můžu dodávat za každou větou o Mexiku, kterou sem napíšu..)











Další takové místo, kam jsme se chodili najíst pravidelně, bylo malé rodinné zahradní bistro (opět pár metrů od baráku), kde dva bráchové dělali to nejlepší burrito! Jednalo se o rodinný barák (bydlely v něm 3 generace), u kterého měli místo dvorku stoly pro hosty a grilovací pult. Když jsme večeřeli, mohli jsme se koukat s rodinou na televizi a celkově sledovat život v baráku. Měli totiž otevřená okna, místo dveří síťku a celkově tam panovala otevřená atmosféra. Na tomto místě jsme jedli tak často (a většinou s tou samou objednávkou), že se bratři zdálky už usmívali, kdykoli nás zahlédli. Pro 5 lidí jsme tu platili 260 pesos, což vychází zaokrouhleně na nějakých 300 Kč! Každý jsme si dal burrito (nebo jinou podobnou mňamku) a každý jsme k tomu měli litrové pití z čerstvých limetek, které nám na zahradě rostly přímo nad hlavami!!! 






Tohle je "Tacos derados con crema y guacamole" - křupavá placka plněná kuřecím masem, na vrchu jemně pikantní omáčka z avokáda a sýr. K tomu rýže a fazolová pasta (to byl jediný formát, jak jsem v Mexiku viděla zpracované fazole). 
















Samozřejmě jsem si maximálně užívala ovoce. Nejvíc jsem ujížděla na mangu a ananasu. Ochutnala jsem také dragon fruit, liči, mini banánky, tamarindo.. Nejlepší na ovoci byla samozřejmě úžásná a výrazná chuť, milá ale byla taky ta cena (například jedno mango, milionkrát sladší než v Čechách mě vyšlo na nějakých 13 Kč, to ale asi není nic překvapujícího). 

Kromě jídel na fotkách jsem ochutnala například taky tacos se syrovým (i nesyrovým) lososem, mexiké rizoto, polévku i pizzu, panuchos (osmažená kukuřičná placka plněná fazolovou pastou, navrchu obložená například kuřecím masem, avokádem, rajčaty, cibulí nebo čímkoli dalším), ceviche (salát ze syrové ryby), quesadilla a spoustu dalších. Každé jídlo bylo úžasné! V tu dobu jsem netušila, že o rok a půl později budu o těchto (nejen) gastronomických zážitcích psát článek na blog, a tak jsem všechny nevyfotila. Tak třeba příště. :) 




37 zobrazení