• andrea

Vítej doma, kamaráde!

Konečně jsem překonala svůj dlouholetý strach a navštívila útulek! Vždycky jsem si přála jezdit do útulku a jakkoli tam pomáhat. Ale vždycky jsem se bála, že se tam z těch smutných psích očí psychicky zhroutím. A proto jsem celou tu dobu vlastně zbytečně čekala na to, až najdu odvahu. A jaká je to škoda! Už roky jsem ty pejsky mohla venčit! Vždyť oni jsou na tom psychicky vlastně mnohem hůř, než bych byla já při pohledu na ně. A právě proto potřebují tu radost. Radost v podobě procházky, pohlazení a nějakého toho pamlsku. Když se nad tím tak zamyslím, ten strach z návštěvy a její odkládání je vlastně ve výsledku docela sobecký. Proto sama sobě teď moc děkuju za to, že jsem to konečně překonala, obrnila se a že se snažím jezdit tam kdykoli se najde skulinka času. Ve výsledku jsem zjistila, že někteří ti psi (hlavně teda štěňata) ten útulek vlastně ani nevnímají zas tak špatně a tudíž ani já nemusím.




Hned při první návštěvě jsme si s bráchou zamilovali dva pejsky. Zamilovali jsme si samozřejmě všechny! Ale tihle dva byli takoví, které bychom si dokázali představit doma v bytě. Já jsem se zakoukala do malé bílé fenečky, štěňátka, která se do mě při mazlení úplně vpíjela. On se zamiloval do malého křížence, kterému jsme říkali Kominíček, protože je celý černo-šedý a jeho obrovský ocas vypadá jak kominická štětka. :D Bohužel jsme ale věděli, že je to jen takové snění. Já si dalšího psa dovolit nemůžu a u něj o tom rozhodují rodiče. A po těch mamky slovech „Ne aby vás napadlo vzít si domu psa!“ to bylo jasný…



Při příští návštěvě tam tito dva byli pořád. Zároveň tam přibyli i další noví a naopak někteří už mezitím našli nový domov. Opět jsme všechny pomazlili, vyvenčili a smutně odcházeli ohlížející se na ty kňourající bytosti. Tentokrát jsem na bráchovi viděla, že je mu toho chlupatého Kominíčka opravdu líto.


Po asi dalším týdnu mi volala mamka, že mají v plánu do útulku zajet, tak jestli pojedu s nimi. Já jsem bohužel nemohla, protože jsem měla před testem a musela jsem se učit. Ale nabádala jsem je, ať určitě jedou, že je to úžasné! Nakonec mi ale přišla zpráva, že se rozhodli jít na procházku do Prahy a do útulku zajednou jindy. To mě trošku naštvalo a v tu chvíli jsem to nechápala. Proč chodit na procházku Prahou, když jsou tady pejsci, kteří po ní taky tak moc touží?! Byla jsem z toho dost špatná… Ale nakonec to bylo dobře! Mamka si totiž díky tomu tohle uvědomila taky! Uvědomila si, že my vlastně máme místo – jak fyzicky doma, tak v náruči – a že jí je to vlastně taky moc líto. Proto se po pár dnech začala pídit po kontaktu, že by si na víkend půjčili Kominíčka a vyzkoušeli, jak by fungoval s našima kočkama. Díky inzerátu jsme zjistili, že se jmenuje Morris a že je to dva roky starý kříženec border kolie a jezevčíka.


Morris byl už v dočasné péči u jiné paní, která si ho sice moc zamilovala, ale nemohla si ho dovolit a proto se o něj starala, než si najde domov. Naštěstí se u ní nezdržel moc dlouho, protože rodiče se po jedné procházce s ním rozhodli, že si ho vezmou. To spíš on je ujistil o tom, že si ho mají nechat! Je to totiž naprosto úžasně hodný a společenský pes!


Jsem za tohle všechno moc vděčná a furt tomu nemůžu uvěřit! MY JSME S BRÁCHOU TY RODIČE NAKONEC PŘECI JEN PŘESVĚDČILI (a netrvalo to vlastně ani tak moc dlouho)!!


Moc ráda tě vidím u nás doma, kamaráde!





67 zobrazení